Peter Bustin: Neměl jsem cit v rukou a nohách, první chvíli jsem neviděl a neslyšel

B r n o – Jeho sportovní životopis obsahuje široké spektrum hokejových soutěží. Začínal v rodném Trenčíně, ve kterém prošel všechny mládežnické kategorie a propracoval se až do slovenské extraligy mužů. Jeho hokejový rozvoj podstatně ovlivnila nepříjemná srážka u hrazení, po níž zůstal bezvládně ležet na ledě. Doktoři se snažili, aby vůbec chodil. V současné době vede nejen hokejově, ale i manažersky tým Medvědů. Řeč je o Peteru Bustinovi.


Jak jste se dostal k hokeji?
V podstatě mi to bylo před určeno. (úsměv) Každý den jsem trávil v šatně s bratrem, který hrál hokej, a když jsem byl malý, musel mě hlídat. Brával mě proto s sebou a časem jsem se posunul až k tomu, že jsem začal hokej sám hrát.

V Dukle Trenčín jste se propracoval až do extraligy. Jak na to vzpomínáte?
Moc dobře na to vzpomínám, jsou to hezké vzpomínky. Nikde jinde než v Dukle jsem nehrál. Byl a stále jsem Duklák jak se patří (hrdý úsměv), jako malý kluk jsem chodil do kotle a křičel nepěkné věci na Slovan. (smích)

Trenčín byl hokejové město, na hokej chodilo pravidelně šest tisíc lidí. Stálo se na schodech a sedělo na nosnících pod stropem. Jako mladí hráči jsme chodili na zápasy mnohdy pomáhat pořadatelům. Když něco přiletělo na led, museli jsme jít a uklidit to. A proti Bratislavě byl zvyk, že se po gólech házely na led konfety nebo také bločky do pokladen. Občas nebylo ani vidět na led, jak byl zaházený konfetami. Vyběhlo nás tam třeba třicet a patnáct minut jsme to sbírali. Byly to krásné časy.

Vaši kariéru výrazně pozastavilo zranění, které vám moc nadějí na další hraní nedávalo. Přesto teď patříte ke klíčovým hráčům Masaryčky.
Kupodivu si to naprosto přesně pamatuji. Sice jsem měl těžký otřes mozku, ale vybavím si to. Dostal jsem puk  do jízdy, po pravém křídle jsem se tlačil před branku. Obránce mě dobře vyblokoval, a tak jsem puk poslal za sebe do tandemu.

Snažil jsem se objet branku, jenže ten bránící hráč mě nesmyslně dohrál a navíc mi spadl pod nohy, takže jsem v plné rychlosti padl přes něj hlavou do mantinelu. Na deset vteřin jsem měl mrtvo. Nic jsem neviděl. Nic jsem neslyšel. Po probrání jsem neměl cit v nohou, v rukou a to vše se trochu spravilo až zhruba po půlminutě.

Jaké byly první prognózy ze strany lékařů?
Ty se měnily každých 45 minut. Nebylo to příjemné. Doktoři stále měli porady a nevěděli, co se mnou. Neustále prohlíželi CT i rentgeny, aby určili, co se mnou bude. Stále se něco měnilo a o hokeji se nikdo nebavil. Řešilo se jen to, abych se mohl aspoň postavit na nohy a mohl trochu normálně fungovat.

První dny jsem jen ležel, vůbec se nehýbal a musely se o mě starat sestřičky, protože jsem měl v hlavě a podél páteře konstrukci, jež vážila osm kilogramů. Každý menší pohyb neuvěřitelně bolel. V těle jsem měl zavedené tři kanyly s infuzí, kortikoidy a nějakou výživou.

Peter Bustin během působení v Dukle Trenčín. Foto: hokejportal.net

To muselo být neuvěřitelně stresující. Předpokládám že jste v té době měl v hlavě jen hokej a najednou vám hrozilo, že možná nebudete vůbec chodit.
Oni nám v podstatě neřekli ani to. Oni jen řešili jak to udělat, abych chodil. Aby z toho zlomeného krku udělali nezlomený krk – jednoduše řečeno. Abych konečně mohl vstát z postele.

Já jsem to bral celkem v pohodě. Dost možná to bylo tím, že jsem měl psychicky náročné období, protože jsem tou dobou studoval v Brně a hrál v Trenčíně. Najednou jsem mohl odpočívat. Určitě hrály klíčovou roli „oblbovačky“, jak se říká silným lékům proti bolesti, a věřil jsem lékařům. Cítil jsem, že když něco vyberou, bude to správné. Navíc jsem jen ležel, tak co jsem měl dělat? (smích)

Charakter vašeho zranění byl dle mnohých podobný tomu, jež utrpěl Luděk Čajka. Napadla vás někdy tato spojitost?
Osobně jsem nikdy ten zákrok na Luďka Čajku neviděl, takže ten střet nemůžu posoudit. Co se týče zranění, bylo to podobné, ale naštěstí pro mě dopadlo dobře, protože se nepřerušila mícha. Také jsem na rozdíl od něj neměl nikdy našlápnuto do NHL. (smích) Hned po transportu do nemocnice mi přišlo strašně moc zpráv, asi sto. Já jsem ale nebyl ve stavu, kdy bych mohl odpovídat, místo mě odpovídaly sestřičky.

První novinář, který se o můj stav zajímal, se objevil až dva týdny po zranění a moc to nerozebírali. Já byl v nemocnici vlastně jen týden a půl, okamžitě po převozu mě operovali a zafixovali. Druhá operace přišla tři dny po té první. Pak začala těžká rehabilitace, aby si svaly na krku neodvykly. A pak mě pustili domů, protože už jsem nebyl v ohrožení života. Jen jsem musel nosit strašlivý límec, který mi pomáhal rozložit tlak na krční páteř.

Jak dlouho trvala příprava na návrat? Z nemocnice vás pustili v březnu.
Samotná rekonvalescence trvala necelé tři měsíce. V polovině května jsem začal lehce trénovat s týmem mužů. Až potom jsem se dozvěděl, že jsem nesměl trénovat, že jsem měl mít klidový režim. Ale v té době už jsem šel na led.

Do prvního zápasu jsem naskočil až rok po zranění. V říjnu jsem musel na další operaci a regenerace po ní také zabrala dost času. Celé dny jsem trávil střídavě na ledě a v posilovně. První utkání bylo proti Nitře, kde hrál obránce König a ve středním pásmu mě loktem v plné rychlosti trefil do hlavy. V krku křuplo, já se poměrně lekl, ale krk držel a už bylo po jakémkoliv strachu.

Limitují vás následky zranění?
V podstatě ne, ovšem samozřejmě to cítím. Mnohokrát za den si musím protáhnout krk. Stačí, abych se delší chvíli díval na jedno místo, a krk začne tuhnout. Když mám hlavu v nepřirozené poloze, dostávám křeče, protože to svalstvo není ve stoprocentní kondici. Pomohlo by jej pravidelně rozcvičovat, ale na to jsem moc líný. (úsměv)

V dresu Sov si Peter zkusil i utkání pod širým nebem a dopomohl k výhře Techniky proti Hodonínu. Duel tehdy sledovalo přes 4000 diváků. Foto: Eva Solaříková.

Váš přechod do Brna byl z určitého úhlu pohledu zvláštní. Zvládal jste školu i hraní v extralize a během jedné sezóny jste vypadl z kádru. Šel jste hostovat do Považské Bystrice a nakonec jste zamířil právě do Brna. Za jakých okolností jste volil přesun do moravské metropole?
Nevím, co k tomu říct. V Trenčíně jsem nebyl spokojený se svým vytížením. Přišli hráči, kteří nás tahouny nahradili, ačkoli herně lepší určitě nebyli. Kluci, co to táhli, včetně mě, nedostávali šance a zničehonic mě poslali do Bystrice.

Postavili mě před rozhodnutí skončit se školou a bojovat o místo v mužstvu, kde jsem takřka neměl šanci. Takže jsem volil příchod do brněnské Techniky, které vděčím za to, že hokej stále hraji.

V Technice jste působil až do jejího zániku v minulém roce, celkem tedy čtyři sezóny. Jak na angažmá vzpomínáte?
Byla tam super parta lidí, hlavně předposlední sezónu, kdy jsme se probojovali do semifinále a skončili třetí. Chodilo se pravidelně na pivo a bylo perfektně sestavené jádro, kombinace mladších a starších hráčů. Kdyby ten tým zůstal ještě dva roky pohromadě, jsem si jistý, že by ligu dokázal vyhrát.

Bohužel vedení klubu nebylo schopné udržet kluky, co tvořili to jádro a loňský ročník dopadl tak, jak to dopadl. (smutně se odmlčí) Nedávno jsem nad tím přemýšlel. I přes některé věci, které se děly a nechci je příliš rozebírat, jsem tam zažil neuvěřitelné věci. V kabině byla obrovská legrace a vzpomíná se na to krásně. Je to nesmazatelný kus mého života.

V předposledním ročníku za Techniku jste si zahráli semifinále, kde jste vypadli proti favorizovanému Vsetínu. Z těch čtyř sezón pro vás osobně z týmového hlediska nejúspěšnější.
To bylo naprosto super. Měli jsme plán, že když porazíme Vsetín, vyrazíme na tři dny (mezi semifinále a finále byla třídenní pauza) na chatu, že pojedeme pít a oslavovat. (smích) Frýdek byl však v té době úplně někde jinde. Hráli tam kluci, kteří mohli s přehledem nastupovat v první lize, někteří i v extralize.

Usoudili jsme, že trénovat na Frýdek by bylo naprosto zbytečné. I Vsetín byl trochu jinde, ale zabojovali jsme. Když to tak vezmu, určitě jsme Vsetín potrápili více, než oni čekali. Dvakrát rozhodovaly samostatné nájezdy, bohužel ty poslední jsme nedokázali strhnout na naši stranu. Po osobní stránce to byla asi nejlepší sezóna v mém životě.

Paradoxně nejhorší týmová sezóna v Technice byla pro vás bodově nejplodnější. V 34 zápasech jste si připsal 32 bodů a v závěrečném duelu jste zaokrouhlil svůj bodový zisk za Techniku na 100.
Bylo to těžké. Tým byl naprosto zborcený a balancoval na hraně. Nebylo to dobře poskládané, hráčům chyběla chuť hrát a obětovat se pro kolektiv. Pak tam byly i velké problémy se životosprávou, jež poměrně zásadně přerostly. Když už se to pohybovalo na hranici zákona, tak byli někteří hráči vyhozeni.

Bohužel nebylo jak kluky motivovat. Na to málo, co za hraní dostávali, se jim sáhnout nemohlo. Navíc se nám nechtělo chodit ráno na šestou do šatny, abychom někoho seřvali či někomu natáhli za to, jak se chová. Chtěli jsme hrát hokej, což nám v mnoha případech ti kluci vlastně ani neumožňovali. Nejhůře sezónu zvládal asi Ondra Stehlík, který se stal kapitánem družstva, které mělo jasnou baráž. Také nám bylo velmi líto Luďka Stehlíka, který je fantastickým trenérem, ovšem bohužel šel do týmu, jenž neměl chuť a vůli vyhrávat.

Vaše výkony vás vynesly na zimní univerziádu v Almaty. Jak na ni vzpomínáte?
Co se týče reprezentace, nikdy mě nikam nepozvali, ani na večeři. (smutný výraz a vzápětí smích) Pro mě to byl asi nejlepší zážitek na vysoké škole a opět tam byla super parta. Jeli jsme do Kazachstánu, což je místo kam jsem skutečně nepočítal že se podívám, a to mám cestování moc rád. V podstatě jediné poznatky o Kazachstánu jsem před univerziádou měl pouze z Borata.

Celé mi to otevřelo oči. Tamější obyvatelstvo je vlastně z 90 procent muslimské a nikdy jsem nepoznal milejší lidi. Zároveň jsem mohl vidět jejich politický system – směs diktatury a otevřené ekonomiky. V podstatě jsou tam dva druhy lidí, nechutně bohatí a nechutně chudí. Nic mezi tím. Co se týče hokejové stránky, podařily se nám skvělé výkony proti Kanadě, USA, či Švédsku. Dodnes mě mrzí prohra s Českem, ale co nadělám. Klasicky měli štěstí. (smích)

Jak je těžké aktuálně skloubit studium, práci, pozici hráče a ještě navíc post manažera?
Strašně moc. Než se šlo na led, tak jsme si říkali, že to bude dřina, ale jak začne try-out, tak to bude v pohodě. Začal try-out a my si řekli, že až try-out skončí, bude to v pohodě. To samé padlo po prvním zápase, po souboji a teď už se to přesunulo na konec sezóny. (smích) Je toho skutečně hodně, takže v pět vstávám, v devět jsem doma a v jedenáct jdu spát. Každý den. Člověk by se na to i vykašlal, ale máme super lidi v šatně, v realizačním týmu, v celém off-ice týmu a mně je s nimi prostě dobře. I díky nim mi stojí za to pokračovat.

Byla podpora rodiny a přítelkyně klíčová při tvorbě takového projektu?
Když jsem tu ideu poprvé představil otci, mezi řečí, že by bylo zajímavé něco takového vytvořit, odpověděl mi jako podnikatel, ať se na to vykašleme. Ne že by mi nevěřil, ale spíše proto, kolik byrokracie čeká, než se ten projekt rozběhne. A že po papírování vzniknou další starosti.

Když se to povedlo rozjet, už mě podporují i jako hráče a chápou, že nemohu jezdit domů každý týden nebo dva, ale že přijedu jednou za dva měsíce. Jako rodina si jsme velmi blízcí, takže kdyby mi tvrdili, že je projekt blbost, těžko říct, jestli bych to ustál. Takže ano, podpora rodiny byla klíčová.

Poprvé v kariéře nosíte kapitánské céčko. Jak moc je to svazující?
Kapitánem jsem už byl na akademickém mistrovství. Těžké je to hlavně z pohledu, že si musím uvědomit, že na ledě nejsem manažer, ale hráč a kapitán. Měl jsem s tím problém na začátku ročníku. Při prvním utkání jsem se zbytečně soustředil na jiné věci. Třeba kolik přišlo lidí, jestli jsou pověšené vlajky a podobně. Řešil jsem milion věcí, které nemají co dělat s hokejem.

Potom přišel další tlak z pohledu manažera, třeba Souboj univerzit. Člověk přemýšlí, jak by dostal více lidí na stadion. Navíc když se nám herně nedařilo a naše hra nebyla pěkná. Občas jsem si vylil zlost na lidech, kteří za moje problémy absolutně nemohli, čehož dost lituji. Ani herně se mi příliš nevedlo, ale časem i díky pomoci trenérů, off-ice týmu, kamarádů a rodiny se mi daří na ledě vypustit myšlenky z hlavy.

Projekt Masaryčky funguje již přes půl roku. Dá se už nyní nějak krátce zhodnotit?
Pocity jsou prozatím úžasné. Naše předsezónní cíle byly z určité části nereálné, avšak ten patrně nejvíc nereálný – stát se třetím nejnavštěvovanějším klubem v Brně – se nám splnit podařilo. Došli jsme k názoru, že všechno se dá díky podpoře lidí okolo zvládnout. Věřím, že se nám splníme všechny naše cíle a plány.

Seskládali jsme neuvěřitelnou partu v kabině a navíc se nám podařilo přivést výborného člověka a brankáře, navíc z Izraele. Kdyby nám to někdo před sezónou řekl, budu ho považovat za totálního blázna. Výborně jsme sestavili management klubu, ať už jde o tiskové oddělení, marketing či ostatní. Výborně nám to funguje jak na ledě, tak mimo něj a bavíme se tím, což je klíčové.

Kteří lidé jsou v hierarchii klubu z vašeho pohledu klíčoví?
Asi je zbytečné jmenovat Pepu Nováka a Ondru Stehlíka, to jsou spoluzakladatelé a určitě velmi důležité osoby zajišťující chod mužstva. Celé tiskové oddělení v čele s Kryštofem Severou a Danem Kincem, který navíc částečně řídí marketing. Nechci na nikoho zapomenout, v podstatě celý marketing, tiskové a realizační tým jsou klíčové složky. Neříkám, že by někteří byli nenahraditelní, ale v tuto chvíli jsem přesvědčen, že by se minimálně bez vedoucích jednotlivých sekcí tento projekt těžko dělal a fungoval tak, jak má.

Co se týče lidí mimo klub, nesmírně nám pomohl děkan FSpS Jiří Nykodým, který nám ukázal cestu k vedení školy a města. Na městě nám pomohl pan Suchý, radní pro sport. Podpořilo nás i vedení Techniky, jež nám dodalo motivaci tím, že původní záměr Techniky jakožto vysokoškolského klubu, nefungoval tak jsme si nový klub vybudovali sami.

Foto: Eva Solaříková, Tomáš Paulík